PRVNÍ SVOBODNÁ GENERACE A NAŠE DĚTI aneb Co chceme a co už ne

Kdo z naší generace touží po tom, chodit 5 dní v týdnu na 8 hodin do práce? A co teprve z generace následující? „Ti mladí dnes vůbec nechtějí pracovat. Neví, co je to opravdová dřina“, slýchám často od svých rodičů a jejich vrstevníků. Co to ale ve skutečnosti znamená? Že nechtějí strávit třetinu života v práci, která je bude v lepším případě tak nějak průměrně uspokojovat? Že touží po tom, dělat, co je baví, poznávat, cestovat? A to je špatně?

Poznat opravdovou dřinu, to je jistě velká zkušenost. Stejně, jako poznat válku nebo režim diktatury. Člověk si pak aspoň může víc vážit toho, že se najednou má líp… Ale můžeme na našich předešlých generacích pozorovat, že tato zkušenost je opravdu natolik přínosná, abychom ji chtěli všichni absolvovat taky? Naši rodiče vyrostli v komunismu, jejich rodiče taky. Rodiče našich prarodičů se ještě k tomu potýkali s událostmi 2. světové války, někteří i první. Nikdo z nich se neměl tak, jak se máme my teď, a proto je podle mě na místě mluvit o tom, že jsme první svobodná generace a o tom, co to znamená.

My všichni jsme prošli klasickým vzdělávacím systémem: 5-8 hodin denně v lavici, biflování, písemky, hodnocení na škále 1-5, poznámky, zastrašování, vlastní názor většinou nežádoucí, protože zdržuje atd. Zkušenosti a vzpomínky ze školního prostředí, které můžu za sebe zpětně ocenit, jsou fungování v třídním kolektivu, přátelství a první lásky, které žily v ilegálních psaníčkách posílaných ve vyučování.  Můj pocit je, že „tradiční“ školství nás vyučovalo tomu, že život je z velké části nuda a že to nemůže být jinak. Že musím plnit i povinnosti, které mi nedávají žádný smysl, že učitel je autorita, která má vždycky pravdu, má právo mě hodnotit a kritizovat a dokonce mi i zasahovat do volného času domácími úkoly nebo sankcí „být po škole“. Pokud se někdo z vás ve škole naučil samostatně a kriticky myslet, prosím, napište mi to!

Tuto vlastnost přitom v současné společnosti vnímám jako jednu z nejpodstatnějších a je potřeba se ji začít učit dřív, než pozdě. U voleb už si nevybíráme pouze z jedné strany, hranice nejsou obehnány ostnatým drátem (aspoň většinou!), v obchodech vybíráme z patnácti druhů másla a ovoce a zeleniny z celýho světa. Média neservírují jen variantu A, ale většinou i B, často i C ( D si můžu kdykoli dohledat v zahraničních médiích na internetu). Zkrátka se pořád potřebujeme rozhodovat a myslet, protože obraz toho, co je pravda, realita, nutnost, čemu věřit a vůbec jak správně žít, už nám nikdo nepředkládá v jednom jednoduchém balíčku, jak tomu bylo ještě před 31 lety. Dneska už snad nechceme, aby o naší svobodě rozhodoval bůhví kdo, ale chceme si s ní nakládat sami, nebo ne? A ono to překvapivě není zas tak jednoduchý!

Z těchto důvodů nemůžu souhlasit s názorem mnoha starších kolem mě, že klasická školka a škola jsou nutnou přípravou dítěte na život, kde se naučí ctít autority, pozná, že si nemůže pořád dělat jen co chce, ale má i nějaké povinnosti, že volný čas je za odměnu až po práci atd. Věřím, že učit se takové disciplíně bylo cenné v dobách, kdy poslušnost byla jedinou cestou k přežití a na vlastní názor se nikdo nikoho neptal (hlavně ne na veřejnosti!). Proč máme ale v takové průpravě pokračovat i 31 let po skončení komunistického režimu?

Můj syn má 5 let a já můžu pozorovat, jakej je a co ho zajímá. Vidím, jak čím dál víc touží poznávat a tvořit vlastní cestou. I když přitom samozřejmě někdy řve, lítá jak šílenec a dělá neskutečnej bordel, taková každodenní realita mi dělá mnohem větší radost, než kdyby mi nosil stejný výrobek, který ten den přinese 30 dalších dětí svým rodičům (ještě z velké části udělaný paní učitelkou) a 2x do roka bych se šla podívat, jak ve skupině zpívá Holka modrooká a má při tom ruce v bok. Ano, píšu z pozice někoho, kdo nefunguje v tom osmi hodinovým pracovním provozu, a tak mě netíží, kdo se mi přes den postará o dítě. To se mi to píše tím pádem, co? Jo, přesně tak! Nemůžu si stěžovat.

Nechci tvrdit, že jsem proti zařízením, jako školky a školy. Chápu, že většina rodin pořád nemůže fungovat jinak a věřím tomu, že docházka do těchto institucí by mohla mít i pozitivní dopady. Co v nich ale postrádám je prostor pro respektování individuality, kreativita a výchova k samostatnému myšlení, které přece jako společnost tolik potřebujeme! Proč se v posledních letech roztrhl pytel se soukromými a alternativními školkami a školami? Protože my – rodiče první svobodné generace – vnímáme, že dnešní děti už je potřeba připravovat na něco jinýho, než umět držet hubu a krok.

Právě v tuto chvíli se začínám zabývat myšlenkou, jak se za rok postavíme k otázce povinné školní docházky. Syn už umí čísla a písmena, má rád mapy a zajímá se o to, jak se žije lidem v Sýrii. Tráví hodně času na zahradě, kde si letos zasel vlastní zeleninový záhon, pozoruje rostliny a zvířátka. Učí se první anglické fráze, protože ho štvalo, když v cizině ostatním nerozuměl. Rád zachycuje svět kolem sebe na foťák a pak si to společně prohlížíme. Na hudbu spontánně tancuje a někdy si po obědě zahraje na djembe nebo na bicí.  Chce mi pomáhat s vařením a umí šroubovat s křížovým šroubovákem…. Přestože do klasické školky nechodí, skoro denně se vídá s dalšíma dětma v rámci nekončících návštěv a akcí (pokud zrovna není svět pod zámkem covidu, samozřejmě). Nemyslím si přitom, že by disponoval nějakým výrazně vyšším intelektem nebo talentem, než jiné děti. Jen dostal prostor se svobodně rozhodovat o tom, čemu se bude věnovat a čemu ne.

Co je teda to, co by mu za rok a půl měla přinést denní školní docházka? Je to seriozní otázka, ne jen demonstrace kontroverzního názoru! Takže budu vážně moc ráda, když mi na to odpovíte, protože je spousta věcí, které nevím a ve kterých se můžu mýlit. A hlavně to vážně potřebuju vyřešit. Prosím, do toho….