Z Barcelony zpátky do Olšan

Mám ráda kontrasty. V pohybu, v lidských povahách, v životě…Myslím, že nás mají hodně co naučit. Podle rodinných historek je moje máma potomkyní knížete Lichtensteina a můj táta nějaké kočovné Tatarky. Z kontrastu jsem zrozená, vyrostla jsem v něm a odjakživa ho ve svém životě vytvářím.

Podle mě v sobě všichni přirozeně nosíme spoustu osobností. Je hloupost snažit se najít v nějaké kategorii nebo diagnostice. Mám-li říct, jestli jsem introvert nebo extrovert, jsem obojí. Taky jsem cholerik i flegmatik, s prvky melancholika. Vidím se jako zuřící býk v aréně i leknín vznášející se na hladině. Jako šumění borovice i oheň v pekle.

Barcelona je kontrastem k mému životu v chajdě v lese. Tam v šumění borovice okopávám záhonky, obklopuju se tichem a tmou. Tady…no není třeba popisovat život v Barceloně. Měsíc tady je vždycky jako střela do mýho života. Zkoncentrovaná civilizace, hýření, po ruce snad všechno, na co si člověk vzpomene. A těch kontrastů! A respekt k nim!

Hlavní důvod, proč sem se sem vracím (kromě kontrastů) je TANEC. Jsou tu k mání snad všechny styly tance, pohybu, terapií…Takže nezůstávám jen u afra, ale beru si k tomu třeba butoh. Uuuuuuf! První zkušenost. Totální opak kvalit, ve kterých jsem zvyklá se pohybovat. Půl hodiny jdeme vzdálenost dvou metrů. A příští lekci zase. Prvních 5 minut mám pocit, že to nevydržím, jsem rozhodnutá odejít, říct lektorce, že to prostě není pro mě. Ale pak…se to nějak zlomí, mění se mi vnímání a po půl hodině nemám za sebou ani ty dva metry a nechci skončit.  Je to něco úplně novýho, co v sobě objevuju. No týjo, nikdy bych si sebe nedovedla představit, jak se půl hodiny šinu na dvou metrech a jak mi to bude připadat skvělý!

Objevovat sebe. To všechno, co o sobě ještě nevím. Čím víc, tím líp. Tenhle pobyt v Barceloně vždycky odhrne oponu další stage. Bez milosti. Díky za to! A teď…zpátky do lesa…