Malý princ a pravidla stopu

maly prince2

Bylo léto 2009, s Jirkou jsme stáli na malé rumunské silnici a stopovali neznámo kam. Najednou jsme si všimli, že v tom nejsme sami – na obzoru se objevil kluk se stejným cílem necílem. Když nás uviděl, přestal stopovat a šel přímo k nám. Byl zvláštní – takovej ten typ, kdy si netroufáte odhadnout, jestli je mu 15 nebo 30, přes rameno jen malý batůžek, rozevláté vlasy… Byl z Fancie a možná i proto mi okamžitě začal připomínat Malého prince. Zapředli jsme řeč a rozhodli se, že společně pojíme z našich zásob. Opustili jsme silnici a vydali se nezpevněnou cestou mezi kopci kousek za vesnici.

U jídla jsme se rozpovídali o našich cestovatelských zážitcích, které nikdy nemají konce. To, co zažijete při stopování světem, totiž nikdy jindy nezažijete. Nedá se tomu snad ani přiblížit , protože jen na stopu jsem měla pocit odevzdání se naprosto všemu, co se může stát, žádná očekávání, žádné plány, žádné hodnocení, protože všechno je součástí cesty. Díky této otevřenosti jsem nasbírala množství příběhů, kterým už sama někdy můžu těžko uvěřit. Žijete naplno každou minutu, takže po týdnu na cestě máte pocit, že jste prožili celé měsíce.

Ale zpět k našemu obědu na louce a tomu klukovi. Nevím už, jak se jmenoval, ale měl několik volných měsíců na cestování a jeden velký sen. Chtěl najít tradiční venkovské stavení, kde by mohl nějaký čas žít a učit se od lidí stará řemesla. Péct chleba, obdělávat půdu, pracovat se dřevem, starat se o zvířata….Cestoval už dlouho a zažil toho dost, ale toto svoje vysněné místo zatím nenašel. Pojedli jsme, rozloučili se jako staří přátelé, vyměnili si kontakty. On pak vstal, rozhlídl se a řekl „tak já jdu třeba tudy“ a zmizel mezi kopci v remízku. My se vrátili na silnici a za chvíli už jsme frčeli k moři.

Po několika týdnech, když jsme se vrátili domů, přišel mi mail. Byl od Malého prince. Psal v něm, že hned za remízkem stál dům jako z pohádky, kde žili super lidi. Zůstal tam s nimi a byl naprosto nadšený. Přikládal tady několik fotek – jak hrabe seno, dojí krávu, staví pec na chleba…V mailu nám moc děkoval, že díky nám odbočil ze silnice a dostal se na tu polní cestu, která ho dovedlo přímo k jeho snu.

Na dlouhou dobu jsem na tento příběh zapomněla a připomněl se mi nějakou náhodnou asociací právě teď v pondělí – 1.1.2018

Takže v novém roce, dalším čase, přeju sobě i vám otevřené srdce i hlavu pro naše sny, znamení, zázraky…Přeju si, abychom se uměli odevzdat a naplno prožívat, nebojovali, ale přijímali a učili se. A zároveň dokázali včas opustit to, co nás už ničemu neučí, nevraceli se, ale šli pořád dál. Pravidla stopu v běžném životě.