„PRACOVNÍCI ULICE“ – kličkování mezi uměním a zákonem

Už dva měsíce nás živí pouliční hudba. Řekla bych, že spolu s prostitucí a žebráním patří pouliční umění k nejstarším řemeslům, která lidi provozují od nepaměti. K řemeslům, který byly vždycky tak nějak mimo hlavní proud, mimo všechny oficiality, neuchopená či neuchopitelná. Víceméně divoká, protože místem jejich provozování je ulice. Můžeme mluvit o umění, pokud vyloučíme žebrání. Můžeme mluvit o vznešeném umění, pokud vyloučíme žebrání a prostituci. A právě o tom chci psát, protože to je teď náš svět.

Dalo by se říct, že být pouličním umělcem je pro svou svobodu i radost ze samotného provozování povoláním snů. Dalo, kdyby cesta byla i v reálu tak snadná, jak se může zdát v našich představách. Realita je ale taková, že, jak už to bývá, z různých úřadů vychází různá pravidla, která jsou město od města jiná. Chce- li si pouliční umělec ponechat svou svobodu, musí se mezi nima naučit kličkovat, jako zajíc.

Jsou města, kde jsou pouliční muzikanti součástí městské kultury a můžou performovat bez omezení. Platí, že každý má místo, které si ten den uloví a kolemjdoucí se svobodně rozhodují, jestli a koho ocení. Tomuto modelu samozřejmě patří moje sympatie, protože v čem by měla být větší svoboda, než v umění! Je jasné, že s enormním nárůstem turismu v posledních letech, se města potýkají i s větším přílivem „pouličních pracovníků“, kteří se na turistech snaží vydělat a vyrovnávají se s tím po svém.

Například v Avignogu je hraní na ulici povoleno bez omezení. Snaží se tu ale bojovat s velkým počtem žebráků, proto žebrání zakázali. Žebráci se na to naučili vyzrát předstíráním tvorby umění. A to třeba tak, že si kolem kotníku omotají tkaničku z rolničkama a semtam zadupou do rytmu. Policie tak nemůže nic říct, protože přece tvoří jistý druh muziky.

V Katalánsku většinou taky není moc omezení. V Barceloně je potřeba mít na hraní povolení, nicméně když se u Jirky zastavili policajti a on přiznal, že ho nemá, řekli mu, že to nevadí, protože se jim moc líbí, jak hraje a pokud je tam jen nárazově, nemají s tím problém. Policie, která jedná lidsky, i přesto, že by se měla řídit univerzálními předpisy. Wow!

Pak jsou města, kde se z různých důvodů snaží pouliční umění různými způsoby regulovat. Může se hrát jen v přesně vymezené časy, na přesně vymezených místech, přičemž na každém maximálně 45 minut. Někde je potřeba si zařídit oficiální povolení na radnici. Někde dokonce pouliční umělci musí předstoupit před komisi, která z nich vybírá, kdo může na ulici hrát, a tito pak musí městu každý týden odvádět daně (zhruba 1 denní výdělek). Pouliční umění se tak stává vlastně prací, jako každá jiná – s výběrovým řízením a závazkem placení daní. Kouzlo svobodného tvoření a cestování je zabito. Šarm pouličního umělce je v prachu.

No a pak jsou města, kde „ani ťuk“. Například ve Valencii byl Jirka okamžitě „obklíčen“, musel odevzdat občanku a mohl být prý ještě rád, že mu nezabavili nástroj. Na stejné ulici byli přitom 3 mladí žebráci, kteří tu své řemeslo můžou provozovat bez omezení. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby ve chvíli příchodu policie Jirka odložil nástroj a zůstal jen tak sedět u svýho kloubouku, jako ti žebráci. Škoda, že to nezkusil….

V případně Valencie mě zarazilo, že před osmi lety, když jsme tam na stejné ulici hráli, nebyl žádný problém. Stejně tak Gradana, která byla do nedávna považována za jedno z nejsvobodnějších a nejalternativnějších měst Andalusie, už utahuje smyčku. Všichni umělci tam musí mít vedle sebe viditelně vystavenou cedulku, že mají povolení (=zaplatili eura na radnici). Žebráků se to opět netýká. Nechci jim brát to jediné, co mají- teda nataženou ruku. Ale když už pouliční umělci musí procházet takovýma oficiálníma procedurama, neměli by i žebráci (často velmi mladí, zdraví a invazivní) předstupovat před komisi, která by přezkoumala jejich majetkové poměry a životní podmínky, aby určila, jestli mají právo žebrat? Nebo spíš – neměla by touto „komisí“ být opět a jen veřejnost, která na sebe vezme zodpovědnost a buď uzná umělce umělcem a žebráka žebrákem nebo ne? Ať ze světa nemizí svoboda a divokost!