O KONCI BOSORKY: Volání divočiny a Domeček z karet

Myslím, že jedním z nejtěžších úkolů člověka je, vymanit se z představ a očekávání svých rodičů. Zvlášť, když oni jsou super úspěšní podnikatelé a vy se rozhodnete žít v lesní chatě a živit se něčím takovým, jako jsou taneční kurzy a bubnování. Z tlaku představ a očekávání tady ale vůbec nechci vinit svoje skvělý rodiče. Jde o tlak, kterej si vytvářím sama v sobě, představy o tom, jestli jsem pro ně dost dobrá a zároveň dlouholetá revolta proti všemu, co mi kdy kladli na srdce. Ptáte se, jak to všechno souvisí s „koncem Bosorky“?

Příběh je takový, že jsem si před čtyřmi lety splnila svůj velký sen – pronajala jsem si vlastní taneční studio. Začátky nebyly jednoduché, musela jsem se toho dost naučit a udělala spoustu chyb, než to začalo šlapat. Ale začalo. A šlape to líp a líp. Bosorka si získala jméno v Brně i mimo něj, rozvrh je plný…Vlastně jsem letos poprvé začínala mít pocit, že se můžu něčím blejsknout před svýma rodičema – že dělám „byznys“, kterej mě nejen uživí, ale i vydělá. A ještě k tomu mě i baví.

Mohl by to být klasický vývoj prosperujícího podniku a, dle očekávání, bych teď na něm měla dál a dál stavět a mít se čímdál líp. Je ale asi jasné, že množství zisku se rovná taky množství práce, a to nejen té zábavné. Kromě tance a setkávání se super lidma, je tu taky spousta administrativy, zodpovědnosti, stresu.

Naši mě vždycky učili, že v životě nejde dělat jen to, co mě baví. Že vlastně vždycky musím udělat spoustu věcí, co mě nebaví, abych za to dostala trochu zábavy. Je to jedna z jejich pouček, která mi nejvíc utkvěla v paměti, protože mi ji opakovali snad tisíckrát a zdá se, že s rostoucím věkem se nás všech musí víc a víc týkat…

Přestože mám v podstatě práci snů, najednou mě tíha zodpovědnosti za Bosorku prostě začala víc drtit, než mi dávat radost. Vzpomínala jsem na roky, kdy jsme s Jirkou jen tak vláli, cestovali, hráli na ulici, mohli jsme se rozhodnout udělat s naším životem cokoli a to rozhodntí pak ještě 3x změnit. A protože nechci, aby můj život měl ten „klasickej“ vývoj, kdy po dalších 50 let budu na nespoutaný roky plný bláznivých zážitků už jen vzpomínat, rozhodla jsem se pustit Bosorku, takže k 30.červnu tento prostor zanikne. Bosorka bude nějaký čas uspaná a uvidím, jestli někdy v bucounu zase povstane v jiné podobě. Zatím netuším a neplánuju.

Cítím velkou úlevu. Ale taky smutek, strach ze ztráty, lpění na tom domečku z karet…Je to pro mě spousta práce na vlastním (obřím) egu, samozřejmě. Ale odměnou je pocit, že v každém okamžiku svého života dělám to, co mě baví a jsem tam, kde chci být. A když už tam být nechci, mám odvahu to změnit nebo opustit.

To, co chci dělat i v následujících letech, je setkávat se s váma v tanci na svých kurzech a workshopech. Jen asi po určitý čas méně často a jinde, než v Bosorce. Na podzim bychom totiž chtěli s rodinou vyjet na pár měsíců cestovat. Jen tak se potulovat světem, rozhodovat se ze dne na den a pak to rozhodnutí ještě třikrát změnit…